Novoměstské sociální služby
 

Je hezký pocit mít sto let, říká paní Anastázie Havlíčková

 Sdílet článek na nebo

Pokud se někdo dožije sta let a ještě k tomu v dobré kondici, většině z nás hlavou proletí otázka, jak to dokázal. V zářijovém čísle …

Je hezký pocit mít sto let, říká paní Anastázie Havlíčková

Pokud se někdo dožije sta let a ještě k tomu v dobré kondici, většině z nás hlavou proletí otázka, jak to dokázal. V zářijovém čísle jsme zveřejnili blahopřání paní Anastázii Havlíčkové, která 100. narozeniny právě oslavila. A po maratonu gratulací a oslav jsme se nejen na to zeptali jí a její dcery, paní Věry Hörbingerové. „Je to hezký pocit, že jsem výjimka,“ smála se paní Havlíčková a dodala, že nepila a držela diety. Ne ovšem ty, kterých jsou dnes plné časopisy. „Maminka měla nemocný žaludek a slinivku, tak osm let jedla jen dušeného králíka a kuře s trochou rýže a nám vařila samé dobrůtky,“ vysvětluje dcera. Ani teď není paní Havlíčková na jídlo náročná, nejraději má k večeři brambory s podmáslím. A protože se do Nového Města přivdala v roce 1938 do řeznictví u Havlíčků, řeč se stáčí na „kšeft“, jak sama říká. „Když jsem sem přišla, nosila jsem vodu z kašny, vodovod jsme neměli, ale obchod byl krásně zařízený, vykachličkovaný. A dbalo se na čistotu, zákazníci k nám rádi chodili.“ A jak paní Havlíčková hodnotí práci v obchodě dnes a tehdy? „To se nedá porovnávat. Tenkrát to byla velká dřina a zodpovědnost. Dneska chce mít každý zisk. Dřív, když se nevydělalo, se nekoupil nový nábytek ani se nejelo na dovolenou a nikdo vám nic nedal. Pokud bychom zákazníky šidili nebo zdražovali, už by k nám nepřišli. Tady ve městě bylo tehdy sedm řezníků a město bylo mnohem menší než teď.“ Po znárodnění musela jít paní Havlíčková pracovat do obchodu na Komenského náměstí, poté prodávala na Masarykově ulici u Svítilů a také v bufetu na náměstí. Nejvíce vzpomínek se ale pochopitelně váže k Nečasově ulici a tamní obchod si pamatují i mnohem mladší pamětníci. „Dokonce i pan starosta vzpomínal, jak si z dětství pamatuje nápis „V práci a vědění je naše spasení“, který jsme v obchodě měli, a to ještě netušíte, že dole v dílnách měl dědeček, který se vyučil ve Vídni a byl zároveň velký rusofil, napsáno „Buď práci čest“, což si tam mnozí fotili,“ doplňuje paní Hörbingerová. Společnost při povídání nám dělá i pětiletá jorkšírka, kterou paní Havlíčková při povídání ještě stihne kontrolovat v pelíšku a občas přikrýt, protože má pocit, že je pejskovi zima. Dokonce kvůli tomu vyndala ze skříně sváteční šátek. Další vzpomínky patří zahradě za domem (místu, kde bývalo kdysi lazebnictví) a dětství. Paní Havlíčková totiž pochází ze statku v Sazomíně a je z osmi dětí. „Lásku ke kšeftu už snad musíte mít v sobě. Bratr byl v obchodě, dělaly se škarnoutky (myšleno kornoutky, hned hledá papír, aby názorně ukázala výrobu kornoutku – pozn. red.), a když jsem si hrála, což mohlo být jen v zimě, jinak byly povinnosti, tak jsem vždycky prodávala. Točila jsem škarnoutky, natloukla si cihly, to byla jako červená sůl a tu jsem kamarádkám prodávala. Moc ráda na to vzpomínám.“ Obchod si děvčata vytvořila ze sněhu, postavila iglů, dovnitř dala prkna jako židle, svíčku a už se vesele obchodovalo. V létě na hraní nebyl čas, paní Havlíčková, jako nejmladší z rodiny, musela celý den pást husy a krávy. A také skládala básničky jako např.: „Já na ten Sazomín zapomenout nesmím, tam kolébka stála, maminka mě kolébala, hajej, dadej, broučku malej.“ Při dalším vzpomínání obě dámy posmutní a začnou povídat o bídě, která byla v Sazomíně i Novém Městě. „Ve světnici v řeznictví byl velký stůl, kam chodili ti nejchudší, když jsme třikrát týdně dělali jitrnicovou polívku, včetně Hanýska. A také k nám chodila malá slečna, jak jsme té paní říkali, vždycky se dobelhala do lesa pro pár borůvek, pak je mamince přinesla a ta ji bohatě odměnila, protože je velký dobrák,“ vzpomíná paní Hörbingerová. „Když jsme měli, tak jsme se rozdělili. Dělala to i moje maminka, dvakrát týdně jsme stloukali podmáslí a ona posílala konvičky třem nejchudším rodinám v Sazomíně a vždycky tam přibalila hrudku másla, aby si mohli aspoň omastit brambory. To byla hrozná bída, spali všichni v jedné místnosti na slámě. Dneska už nikdo takovou nouzi nemá,“ říká paní Havlíčková. A co jí dělá radost v současnosti? „Ráda se podívám v televizi na Šípa na Všechnopárty a taky na seriál Ulice.“ Ještě jednou přejeme paní Havlíčkové mnoho zdraví a pohody. -svj-